All posts filed under: Nezařazené

Naše limity

Pojďme respektovat naše limity. Právě sedím v našem novém pokojíčku v docela zajímavém psychickém rozpoložení. Po dva dny jsem poslouchala všechny možné rozhovory se zajímavými osobnostmi, které jsou volně přístupné na YouTube. Protože k jiným přístup skoro nemám, zatím nemám zprovozněnou VéPéEnku, takže se mimo území ČR nemůžu dívat na Zoom nebo ČT24/1/2. Hlavně pak pana Jaroslava Duška, o kterém jsem už věděla, ale musela jsem si to prostě připomenout – myslím jeho divadelní zpracování Čtyř dohod. Ale také jeho v pořadu s Martinou Kociánovou Kupředu do minulosti (také na YouTube…) a tadyty audiozáznamy mě dostaly do téměř meditačního stavu, myšleno hlubokého přemýšlení tak nějak „nad věcí“, ale také do mně tak věrně známé úzkosti mého samotného bytí člověkem na této Zemi. Podnítilo mě to vše k těmto následujícím úvahám těchto řádků.   Chce se mi utéct, abych se nemusela podvolovat. Znovu a pořád dokola se nechat táhnout někým nebo něčím. Číhá na mě poslední rok mého ulítlého rozhodnutí vystudovat univerzitu ve Walesu. Číhá zvláštním způsobem. Už teď jsem z něj znechucená. 1. Jake mi …

St. David’s Day

Welšani dnes slaví Saint David’s Day, což je den připomínání si všech slavných velšských hrdinů. „Stejně tak, jako si připomínáme Svatého Davida, oslavme také posledního pravého prince z Walesu, jménem Owain Glyndwr,“ tvrdí chytrá, stylová pohlednice.

Klik na fota 🙂 Z důvodu úspory místa. Následující příspěvek je totiž tak rozsáhlý, že by čtenáře mohli fotky jen rozhodit, či snad hůř, rozčílit.  M.

Třetí díl slavné trilogie: Newport v Únoru 2016

Dlouhé, deštivé večery a ještě delší mlhavé dny se musí vyvažovat co největším množstvím vtipných seriálů. Jako je třeba (britská verze) The Office. (Martin Freeman je ve své roli opět dokonale vystihující…) Prosimvás, nenechte si to puštěné déle jak 10 vteřin. Mohlo by vás postihnout mupetovské šílenství. A to myslím úplně vážně. Tady jsem našla v Morrisonu (což je velký obchoďák) Pilsner Urquel za 2 libry :). (A tři piva dokonce dostanete za pouhých pět liber, což je skoro 200 kč.) … ha xD měla jsem chuť na sýr … strašně velkou. Vedle Vráťova bytu bydlí nejspíš opravdu VELCÍ fanoušci ragby, protože vzali do své kuchyňky projektor a promítli živé utkání na stěnu budovy naší koleje, aby každý student mohl legálně prokrastinovat. Taky jsem výzvu přijala. Akorát že bez zvuku. Ten se však dá lehce domyslet (Úůůůů a Áááááá a Weeeee a Heeeeyyyyy!) Konečně mám bankovní účet bez poplatků a bez výhrůžek jeho zavření, pokud na něj nebudou pravidelně chodit peníze. Lloyds Bank nakonec a bez jakýchkoli problémů… (Od milé paní Rachel jsem se dověděla, …

Druhý díl slavné trilogie: Newport v Únoru 2016

Páteční hodiny s Nigelem jsou v tomto semestru věnovány práci ve studiu a s herci obecně. Rozdělili jsme se do skupin po šesti (já, Vráťa, José, Lee, Chris a Effi), dostali jsme scénář k jedné scéně z Perníkového táty, dva herce k tomu a vše ostatní je už na nás, respektive na režisérovi, kterým je v naší skupině Chris. Příprava na natáčení byla zmatečná. Nechci být zlá, ale pravdou je, že jsme všechno udělali jenom my dva s Vráťou. Lee, José a Effi ani nevěděli v den, kdy jsme měli natáčet, že máme prezentovat před třídou a porotou natáčecí plány. Chris se pěkně potil, když se ho Nigel na cokoli zeptal. Naštěstí samotné natáčení mělo spád a zdálo se, že každý věděl, co dělá. Toto je jeden ze čtyř možností našich floor plans, což je rozmístění kamer s ohledem na herce a rekvizity. Nahoře na papíru jsou taky malé náhledy, jak by měl záběr vypadat. Herečka Leah, se kterou jsme scénu zkoušeli týden před prvním natáčením, se nám den předem omluvila, že nemůže přijít. Podařilo …

První díl slavné trilogie: Newport v Únoru 2016

Pojďme začít odškrtávat dny. Nastal přestupný únor v nemilosrdném Newportu. Byla to zase nálada, která mi moc nedovolovala psát o tom, jak se mám. Snažila jsem se hlavně se cítit dobře a v tom by mi psaní pravdy nepomohlo. Teď, s odstupem času to bude snad lepší 🙂 Časté procházky do parku vedle nemocnice pomáhaly se zaměstnáním. Vráťa si vždycky našel nějaký objekt, kolem kterého potom hodinku poskakoval a fotil, já jsem se bavila s pejskařema a hrála si s jejich štěníkama :). Přes večery jsme se snažili jeden druhého porazit v takové hře, která připomíná klavír. (Piano Tiles 2) To nás taky na několik hodin zaměstnalo. Ne teda v kuse, to dej bůh ne. V polském obchodě jsem objevila české, sladké pečivo. Koupit si jednu taštičku jsem nemohla odolat. Svačina do školy. Škrtání dokazuje, jak se asi cítím. Tato skříňka mi dala zabrat. Zavolala jsem opraváře, který ji jen a pouze utáhl. Hned na místě jsem věděla, že to nemůže držet. A taky ne. Dva dny na to jsem ho volala znovu. Když přišel, …

Příspěvek bez názvu

Douho, dlouho jsem se neozvala z jediného prostého důvodu a tím je nálada. Hodně tu bojujeme s náplní našeho volného času, toho je opravdu hodně. Prošli jsme se do Newportského marketu, kde se dá koupit vše od ryb, přes pletací vlny, až po akvarijní rybky. Toto je nejtypičtější symbol Walesu, spirála, která je i na ocase Waleského zvířete, draka.  Řetězce začali otravovat s Velikonocemi! To snad ještě dřív než u nás. Toto jsou tzv. fish cakes a nějaká bramborová mřížka. Rybí koláčky se prý často servírují dětem v mateřských školkách. Řekl nám to Dave, kterému říkáme Fred. Byly celkem fajn, koupili jsme je v Morisonu, docela daleký obří krám. Za šest placiček chtěli jednu libru. Mřížky stály taktéž libru a bylo jich dvanáct. “Should I stay or should I go?” V: “Pojďme něco dělat.”O deset hodin později.V: “Ale fakt pojďme něco dělat!”M: “Chlape, chápeš, že fakt nic nevymyslíš?”V: “Otestováno. Devět Čechů z deseti v Newportu tvrdí, že je to díra.”M: “Tolik jich tu ani nebylo, neblázni.” Piano Tiles 2 hrajeme o sto šest. Navzájem se beatujeme s Emily, Davem …

Studovat či nestudovat, to je oč tu běží.

Vrátila jsem se do Walesu po dvoutýdenním volnu, které jsem strávila v Čechách. Měla jsem se tam “bohužel” tak dobře, že jsem se zase neubránila několika hodinám stesku na pokoji. Nicméně dnes jsem se vzbudila s dobrou náladou, tak zasedám k Velrybám, abych si ji dnešním tématem zase pěkně zkazila. Frýdečka krade nos sněhulákovi – mrkvička, no :3 kólinka naše. Jak se ještě kouká kolem sebe, jestli ji náhodou někdo nevidí haha. Pan kocourek žadoní, že chce přece dovnitř! Taková zima venku! První východ slunce zase z kolejního okna. (Už nejde otevřít skoro vůbec. Když jsem sem pozvala pána na jeho opravení, prostě jím jen mužskou silou zacloumal a otevřel ho. Vyřešeno. Marně jsem mu ukazovala, že já to prostě neotevřu…)  Feedback ke tříminutové fikci proběhl velmi rychle. Naše skupina byla vypsána jako první, měli jsme se tedy sejít přesně ve 3.00. Nigel, náš pan profesor, přišel ve 3.04, pustil nás dovnitř a omluvil se, že je za 2 minuty hned zpátky. Přišel ve 3.10. Dalších 10 minut zkoušel zapnout počítač, pak se omluvil, že nejdou tiskárny, a …

Na otočku domů !

Aby bylo jasno, jak to tady s tím učením je. Sama doteď valím oči, kolik máme času na takzvané “samostudium”. Ale to sami dobře známe, že žádné studijní volno není nikdy studijní. I když se snažíte, ty knížky opravdu otevřete, nebo filmy opravdu pustíte.  Já jsem se rozhodla během pár hodiny, jak se svým volným časem naložím.  Odletěla jsem.  Nervy pěkně pracují, stesk byl prostě nepřemožitelný. Vím, babička Helena mi na to řekla: “Ale musíš se trošku snažit s tím bojovat…” to mi je babi úplně jasný a představ si co? Já to zkouším… Opravdu ano. Ale když no Newportu přijedu vlastně bez nijak velkého důvodu, jsem tu týden se skupinkou, která mi moc nevyhovuje, dva dny strávíme na univerzitě stříháním, a nakonec to stejně odevzdáme o půl hodiny později !! Štve mě to. Kdyby nám alespoň zadali další úkol? Nebo nám aspoň řekli, proč sem nahnali hned po Vánocích všechny international (José letěl z Mexika, to Češi jsou na tom ještě dobře) do školy, když tu klidně mohli být až o dva týdny později… Opravdu mě to štve. …

Třetí-krizový den za námi (?)

Dnes jsem pochopila, proč tu mají všudy ty koberce. Je to jednoduché. Ráno, zmrzlé prsty, v jedné ruce termoska, v druhé horký čaj v hrnku. Otevírám dveře K sobě loktem a tu se stane, že se čaj vylije na zem. Koukám, koukám, louže nikde. Koberec vše znamenitě vstřebal. “Hm, nádhera, po čem všem tu chodím,” pomyslím si, a jdu dál. Stesk je tak velký, že nemám chuť ani uklízet. Zvolila jsem tedy řešení: bude ze mě angličan, dokud se nebudu cítit líp. A tak nic neuklízím. Gauč jsem si přitáhla k počítači, vedle kterého se postupně kupí jídlo a učení. Hřejivá dečka se hodí pokaždé, když jsem v pokoji déle jak 15 minut. Moc moc se mi stýská. Je to ještě horší, než tehdy v září. Nejde se soustředit na nic jiného, než na to, že prostě chci domů.  Studentské zátiší. Jak se vedle sebe dostala elektronika, termoska a toaleťák? Už jsem zapomněla. V Newportu je jaro! ANO – to opravdu JSOU petrklíče. ANO – to opravdu JE vločka ve čtvrtek. ANO – to opravdu …