Internetový deník
Leave a comment

Co já v té Anglii dělám…?

Když jsme se vraceli z oslavy babiččiných sedmdesátých narozenin, které proběhly v podobě plavby po Labi z Děčína do Drážďan a zpět, projížděli jsme Prahou, a mě opět popadl pocit, který už věrně znám. Co jsem v Anglii, tak se ke mně vrací stále.

„Co já v té Anglii dělám…?
To bych teda ráda věděla.“

 

Asi každá cesta není jen o tom, aby měla cíl. Říkají to tak ti starší, zkušenější. I že vše zlé je k něčemu dobré. Já jen doufám, a snažím se tomu věřit, že to tak je. Jsem moc mladá na to, abych ta slova vzala za svá. Nám mladým nezbývá, než těm starším věřit. (Nebo si nabít čumák.)

„Když nic jiného, můžeš mít z Anglie titul, (dovednost jezdit po levé straně vozovky a mít dobrou představu v inčích a mílích), všechny ty projekty, kterými jste si prošli a které Ti nikdo nevezme.“

Ano, těším se, až si budu tvořit showreel, portfolio, sívíčko, profil na linkedinu a všechno to kolem. Opravdu se těším 🙂 – musím s tím pohnout!

Ale ty roky nebyly růžové. Newport bylo průmyslové město plné odpadků poházených po cestách, kudy jsme dennodenně chodili do školy. Cardiff je to samé, akorát se může pyšnit větším hradem uprostřed města a muzeem. Odpadků je tu stejné množství a kraválu tu je víc.

Mé srdce mě vyhnalo z domova, když mi bylo 15. A to samé srdce nyní řve po zázemí, jako nikdy před tím. Po klidu, po síti známých lidí a po cestách, které se nemění rok co rok. Po hnízdě a po pochopení. Po štěněti a po tiskárně, kterou nebudu pořizovat s vědomím, že ji za rok prodám o deset liber levněji svým českým kamarádkům. Po orientaci na daném místě a ne po přesouvání se od jednoho praktického lékaře ke druhému general practitionerovi.

Projížděli jsme Prahou a já jsem na tu krásu zírala, nemohla jsem se těch věžiček a ozdůbek nabažit. Nemohla mě ta myšlenka pustit.

„Co já v té Anglii pohledávám… Co já tam dělám.“

Přitom chci jen psát dny v týdnu s malým počátečním písmenkem. Chci třídit odpad do popelnic, a ne jen házet pytle se smetím před barák a sledovat racky, jak se perou o včerejší fish and chips. Chci si chleba moct někdy i koupit, a ne ho pořád péct. Chci ze zkušenosti vysokoškolských studií v Anglii čerpat celý následující život. Už cítím, že se to děje. A chci se se všemi sejít, ne se jen pořád těšit na Lukáše, Filipa, Lucku, Efku, Dandu, Aničku, Vandu, Míšu a prostě všechny z Panské! …

Vzhůru …. zpět.

Vaše,

MJ.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.