Nezařazené
Leave a comment

Naše limity

Pojďme respektovat naše limity.

Právě sedím v našem novém pokojíčku v docela zajímavém psychickém rozpoložení. Po dva dny jsem poslouchala všechny možné rozhovory se zajímavými osobnostmi, které jsou volně přístupné na YouTube. Protože k jiným přístup skoro nemám, zatím nemám zprovozněnou VéPéEnku, takže se mimo území ČR nemůžu dívat na Zoom nebo ČT24/1/2. Hlavně pak pana Jaroslava Duška, o kterém jsem už věděla, ale musela jsem si to prostě připomenout – myslím jeho divadelní zpracování Čtyř dohod. Ale také jeho v pořadu s Martinou Kociánovou Kupředu do minulosti (také na YouTube…) a tadyty audiozáznamy mě dostaly do téměř meditačního stavu, myšleno hlubokého přemýšlení tak nějak „nad věcí“, ale také do mně tak věrně známé úzkosti mého samotného bytí člověkem na této Zemi.

Podnítilo mě to vše k těmto následujícím úvahám těchto řádků.

 

Chce se mi utéct, abych se nemusela podvolovat. Znovu a pořád dokola se nechat táhnout někým nebo něčím. Číhá na mě poslední rok mého ulítlého rozhodnutí vystudovat univerzitu ve Walesu. Číhá zvláštním způsobem. Už teď jsem z něj znechucená.

1. Jake mi pije krev, ten Jake, který se fikaným intrikem dostal do naší skupinky na dokumentární modul. Měl by být rád, že je, a ne si hned začít diktovat, co budeme točit. Jeho nápad na dokument o swingers klubu v Newport je, přiznávám, perfektně výstřední a tabu téma, ale já ho prostě ve svých jedenadvaceti letech, z prominutím mých vrstevníků, nechci zpracovávat. Nechci. Tečka, děkuji za možnost vyjádření svého názoru.

Liská sexualita je jistě vělmi zajímavým tématem. Ale já už nemůžu tady z toho prostědní dýchat. Anglie mě změnila hlavně v tom, že si vážím Čech. A už mě nechte na pokoji s těma vašema všelijakýma úchylkama v podobě touhy po dobrovolném a ještě k tomu ospravedlněném „prohození“ sexuálních partnerů v nějakém legálním klubu v zaprděném Newportu. Prosím….

A já už nemůžu. Čeká mě poslední rok a ani o měsíc víc. To je můj limit podnikavého a impulzivního teenagerovského rozmýšlení.

2. Mám dost práce v bufetu, pro jeho systém „all you can eat“, protože je to na kokos postavené. Celý den sklízím nedojedené talíře plné výborného jídla a ještě poslouchám kecy typu, že to jídlo bylo moc pálivé, nebo pálivé bylo málo, nebo bylo studené nebo kuře bylo nedopečené… Po odchodu milých zákazníků – nevěřili byste, jakej bordel po sobě zanechají na stole, pod stolem, kolem stolu v okruhu 3 metrů, v bufetu kolem mís s omáčkami a dezerty, na záchodech a dokonce i na schodech, když se sotva kutálí z restaurace ven, přežraní svou sebechválou, sebelítostí, sebevědomím a sebezničováním. Dětí, které se narvali doslova k pozvracení, jsem tam už taky pár zažila. A mám toho dost. Postavené na hlavu – tolik zbytečného nátlaku, tolik zbytečně vyhozeného jídla.

Rozmazlenost. Je to tak, jsme rozmazlená společnost a já jsem na to musela přijít až tady, v té jejich vývojové zemi, v té jejich zázračné Anglii, respektivě Walesu, ale to by bylo jiné povídání, proč je Wales tak nabubřelej, přitom velšani už ani velšsky nemluví. Pýcha, rozmazlenost, přebytek sebevědomí a přitom kde nic, tu nic.

Mám toho dost a kde se vzal, tu se vzal – můj limit. Čekala jsem na něco, čemu se říká „poslední kapka“, která ne a ne přijít a tak si stanovuji jiné měřítko a tím je můj osobní, unesitelný limit. Odteď já dál nejdu. Nebudu házet další výtečné porce toho nejlepšího jídla rovnou do koše, aniž by vůbec bylo naloženo někomu na talíř.

MJ.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.